Historie obce

Střípky z historie obce

Malá obec v podhůří Šumavy leží v nadmořské výšce 710 m n.m. Je schována pod Čistou horou a Vacovickým vrchem. K 1. lednu 2020 zde žilo

52 obyvatel. Obcí prochází modrá turistická značka a cyklotrasa č. 1071.

Historie Vacovic je plná tajů a záhad, které začínají již samotným založením obce. Obecně lze vznik Vacovic datovat do doby kolonizace tohoto kraje někdy v období panování Přemysla Otakara II. Jedná se o pouhý předpoklad, který nelze průkazně doložit. Víme, že přišli lidé, postavili obydlí, vymýtili lesy a začali obdělávat půdu. Problémem je, že nevíme, kdy se tak stalo a kdo tak učinil. Světýlkem v temnotách jsou kusé informace o historickém spojení vesnice se starobylým rodem rytířů ( vladyků ) Sasků – Vojířů ( Ojířů ) z Vacovic. V královských deskách půhonních z r. 1297 je jako svědek uveden Jan Vojéř Šaška z Vašovic, spolu s ním je uveden i pán z Vimperka. Toto může být důležité jako argument proti názoru takových autorit jako byl A. Sedláček, který společně s Ottovým slovníkem naučným, Vacovice vzpomíná jako zaniklou obec na Žatecku. Doloženy jsou postavy Petra z Vacovic k r. 1436, Kryštofa Sasky z Vacovic , který byl v roce 1566 purkrabím Strakonic a zřejmě byl otcem i Zuzany Vojířové z Vacovic.

Lze nalézt i střípky informací o tom, že Vacovice patřily „ke zboží“ Huskému. Podle hradu Hus na Blanici u Prachatic.

Jak už to bývávalo, tak i mezi Sasky Vojíři se sem tam i nějaký ten lapka objevil, ale nikdo nezanechal po sobě nic hmatatelného. Nic, co by tento rod jednoznačně identifikovalo s obcí Vacovice.

Na jednu historicky doloženou postavu jsme obzvláště pyšní. Jedná se o Zuzanu Vojířovou z Vacovic, která by zcela určitě skončila v propadlišti dějin, kdyby nebylo Petra Voka, či lépe jeho manželky Kateřiny z Ludanic. O její nesmrtelnost se značnou měrou zasloužila i ústní lidová slovesnost vycházející z touhy lidí po romantických příbězích. Proto i Zuzana Vojířová byla pasována do role milenky posledního Rožmberka. Historická fakta jsou sice trochu jiná, ale proč si kazit krásný příběh, který se stal předlohou pro literární a dramatické zpracování a dočkal se i zhudebnění formou opery. Vždyť se jedná o příběh, který je příběhem naším – vacovickým.

Život v obci nebyl nikdy jednoduchý, ať to bylo před staletími, či zcela nedávno. Vacovická krajina je nádherná, ale trochu skoupá. Nic nedává zdarma. Lidé si svůj chléb vezdejší vždy museli perně zasloužit. Lopotná práce na polích, která úrodností příliš neoplývala byla donedávna jejich každodenní činnost.

Naši předkové říkávali, že Vacovice, Krušlov a Ptačí Lhůtu „ani čert nechtěl“ – tak těžko se tu žilo a taková tu byla bída. Lidé si zvyknou na všechno a se vším si poradí. Snad proto začali pěstovat len, tkát plátno a prodávat ho, či směným obchodem přeměňovat na další základní potřeby pro život. Pěstování lnu a tkaní plátna v našem kraji má staletou tradici a ještě v roce 1928 byl v obci poslední tkalcovský stav.

I přes každodenní dřinu se udržovala i lidová forma zábavy vycházející ze staletých tradic. Známé jsou tzv. konopické, masopustní průvody a nábožensko-lidový obsah vánoc, velikonoc a dalších svátků.

Vacovice se samostatnou obcí poprvé staly po roce 1850, kdy měly dokonce dvě osady – Chvalšovice a Dřešín. Samostatnost obce přetrvala až do roku 1964, kdy Vacovice byly sloučeny s Nahořany. Samostatnost byla obnovena v roce 1991 a od té doby se daří v obci neustále něco nového budovat a obec zvelebovat. Jsou opraveny komunikace, byl vybudován vodojem s úpravnou vody, provedena rekonstrukce části vodovodu, byl do majetku obce zakoupen a opraven obecní hostinec, opraveny sakrální památky a řada dalších akcí se zdařila.

Rádi se v obci pochlubíme kaplí zasvěcenou Nejsvětějšímu Srdci Páně jejíž stavba byla zahájena v r. 1911 a dokončena po 1. světové válce.

V kapli se nachází barokní oltář pocházející z kostela v Dobrši.

V obci a jejím okolí nalezneme řadu udržovaných křížků.

Lidová architektura je zastoupena stavením č.p. 6 – hned vedle kaple – postaveným kolem roku 1865 s krásným štítem nad vjezdem do dvora, v nice je uložena soška sv. Jana Nepomuckého pocházející ze Svaté Hory u Příbrami. Osvěžit se poutník může v obecní hospodě.

Co naší obci chybí z architektonických památek, to je bohatě vynahrazeno krásami přírody. Jestliže lidé v naší obci nezřídka trpěli i hladem, tak na potěchu oka si nemohou stěžovat. Ticho, čistá příroda, lesy a daleké rozhledy do okolí je to nejlepší, co můžeme nabídnout pro vzpruhu těla i ducha.